Žalostná postní tragedye ve čtyry actus rozdělená
Actus první
Zde, zde chtěj se dát najíti,
dcero jeruzalémská,
sem, sem nemeškej přijíti,
ó Ráchel izraelská.
Ejhle, v jaký svého Syna
oblékla Matka smutek,
ach, která jest toho vinna
zasloužila neb skutek?
Jak hlava korunovaná,
na niž se zástup dívá;
od kterých jest zohavená,
na nižto katan plivá?
Ach pohleď, pohleď, teď tvůj Král,
z tisícův jeden milý,
jak mnoho jest pro tě vystál,
srdce tvé nezakvilí?
Z lůžka převelmi ouzkého,
z tvrdého totiž kříže,
patře na tebe křehkého,
zůve přistoupit blíže.
Jak slíčný kvítek červený,
nad samý sníh bělejší,
vprostřed trní tak zbarvený,
nade všecko milejší.
Aby tobě se zalíbil
ten kvítek velmi krásný,
vší barvu sobě oblíbil
v pašiji kvítek jasný.
Přistup, když jest v urputnosti
však chceš-li přistoupiti,
učiníť to máš z věrnosti
a tak můžeš vstoupiti.
Actus druhý
Ó lásko, lásko, Kriste můj,
jaké vidím divadlo?
Ach, jaký jest to triumf tvůj,
to-li tvé obyvadlo?
Jak se někdejší změnila
síla, vážnost, statečnost,
ach, ach jak se proměnila
ta tvá obrová mocnost!
Zdaliž očí mých jest omyl,
e jest taková změna?
Jak jsi první slávy pozbyl,
neb jest hrubá proměna.
Známo mně jest rozkázání,
nimžs moře upokojil,
povědomo tvé kázání,
nimžs žíznivé napojil.
Ach, kde jsi se, sílo, děla?
Ach, jak brzo jsi ušla:
kdes se tak rychle poděla,
která jsi sotva vzešla?
Které vymyslil soužení
svět, tys je míle snášel:
ještě máš po nich toužení,
aby člověk v ráj přišel.
Nebs trestání lidu všeho
na ramena svá vložil,
sáms pokutu za hřích jeho
Otci tvému položil.
Mezi zločinci nevinný,
Bůh jsa, mezi stvořením,
lid miluje, jenž byl vinný,
jda jednou cestou za nim.
Bez zbroje mezi zbrojnými,
nemocný v válce stojí,
koří se před nemocnými,
an se jej peklo bojí.
Ježíši, obrana moje,
kde se statečnost děla?
Správce všelikého boje,
kde se tvá moc poděla?
Actus třetí
Ó kráso, kráso, jsouc z nebe,
již již se nestkvíš více,
jaká mrákota dnes tebe
zastřela a tvé líce?
Ach světlo jest uhašené
svíticí světu všemu,
jak ukrutně udušené!
Tvář jest v cestě každému.
Ó Ježíši, těla tvého
kdo tu podobu pozná?
tak velice zraněného,
ach, není rovnost žádná!
Když tě vidím přítomného,
za přítomného nemám,
jakožto nepřítomného
v každé tě straně hledám.
Ten, který hory přenášel,
pahrbky přeskakoval,
z velryby svaté vynášel,
v břiše jejim je choval,
nyní vzal na se těžkosti,
to vše pro hříchy naše,
mnohé snášeje ouzkosti,
by duše spasil naše.
Jsa prvé nepřemožený,
jak jsi se dal přemoci?
Zdali láskou vymožený
jsi? Ej žádný spomoci
tobě nemůž, leč dosáhneš,
po čem jsi zdávna dychtěl:
a nás z všech hříchův vymůžeš
a stane se, co jsi chtěl.
Actus čtvrtý
Ach, ó nešťastnou hodinu,
ach, chvíli velmi hořkou!
Pilně slyšte tu novinu,
slyšte spravedlnost božskou!
Kterou uvařil v radosti
polivku Adam v ráji,
jedl ji Pán do sytosti,
a to žádný nehájí.
Noé z kořene vinného
požíval jest ovotce:
světa Spasitel, vnuk jeho,
napojen žluči hořce.
V betsabejské růži krásnou
zahradě David trhal,
smrti pokutu ohavnou
Synáček na sebe vzal.
Ó vinna blahoslavená!
Ó vinna nejšťastnější,
která Kristovou placená
jest krvi nejsvětější!
Ach, ach mrtvé zasypané
v zemi tělo teď leží:
teď všech zboží zakopané,
ať tomu každý věří.
U hrobu my žalostivou
budem notou zpívati
a vždycky památkou čerstvou
smrt Páně zpomínati.
Ó pocestný světa toho,
kteří tou cestou běží,
ať ví, že teď tělo jeho,
jenž Syn Boží jest, leží.
Třidceti tři léta živ byl,
nad to měsíce čtyry,
po třech dnech vstát z hrobu zvolil,
ty buď vždy stálé víry.