Svatoroční muzika
Adam Michna z Otradovic

O věčnosti

noty.png, 8,8kB

První díl

Čeho po svém skončení
má se člověk báti?
Co po světa zkažení
má zlého nastati?
Ach, hrozná věčnost nastane,
to rozvažůj, ó křesťane!

Hrozná věčnost nastane,
jak vyjdeme z světa,
koho v hříšich zastane,
jižť jest po něm veta.
Podle svého zasloužení
půjde k věčnému trápení.

A což jest věc strášlivá,
rychle se k nám blíži,
není věčnost lenívá,
již již se přiblíži.
Vždy buď hotov, ó člověče,
komu o spasení péče.

Kdo s pokáním odkláda
a dobrý čas tratí,
když se nejméně nadá,
smrt jeho zachvátí.
Tuť mu zlá věčnost nastane,
kyž na to pomníš, křesťane!

Nezdrahej se slyšeti,
coť dím o věčností,
chciť pravdu povědíti
k strachu, užaslostí:
věčnost počna, vždycky trvá,
nikdá ji nic nepřetrvá.

Jako v kole žádného
konce nevidíme,
tak času posledního
v věčnosti nevíme.
Nikdy věčnost neskonáva,
vždy v své celosti zustáva.

Mysli vrch písku státi
z země až do nebe,
jak dlouho by měl bráti
z toho (ptám se tebe),
kdo by, začnouce nyníčko,
každých sto let vzal zrnýčko.

Ach, bylť by aspoň někdy
konec toho braní,
ale věčností nikdy
nebude skonání.
Když by nic z vrchu nebylo,
z věčnosti nic neubylo.

By kdo v pekle plačicí
slzičku jedinou
vylil, v letech tisici
zase vylil jinou,
ach, jak by dlouho ten plakal,
než by jich s žejdlik vyplakal.

Nicméně by ty slzy
Bůh svou moci choval,
co ten bidník vyslzi,
tolik by dochoval,
že by celý svět ztopily,
všecky hory přestoupily,

však po tom všem slzení
peklo se nezhasi,
věčnosti konce není.
Všecky její časy
v své celosti zustávají.
Kyž to lidé rozjímají!

Čti let na sta, tisíce,
nic není k věčnosti,
přidej million více,
ještě není dosti,
rovnáš-li ten čas s věčností,
činíš skutek nemoudrostí.

Sečti mořské krůpěje
i byliny zemské
i prach, jimž vítr věje,
i hvězdy nebeské,
množ to podlé své líbosti,
nepřijdeš na čas věčností.

Druhý díl

Dokud Bůh Bohem bude,
ani v nebi radost,
ani v pekle nebude
konec míti žalost.
Ó žádoucí rájska radost,
ó hrozná pekelná žalost!

Kain již v pekle hořel
pět tisic let i víc,
avšak ještě neshořel,
neubylo mu nic,
nic neubylo z trápení,
má hořeti bez skončení.

Pověz nám, ó boháči
v pekle pochovaný,
co tě tak nutí k pláči
a k tomu zoufání?
Dí: "Ach, ach, věčné trestání,
bez naděje smilování!"

Též Lazara se ptejme
o dobré věčnosti,
původ věděti chtějme
jeho veselosti.
Dí: "V Bohu jest mé kochání
a vždy bude bez skonání."

Tak, hle, věčnost spaseným
jest dobrá, radostná,
naprotí zatraceným
jest zlá a žalostná.
Dobrá buď nám k potěšení,
zlá k prospěšnému zděšení.

Ach, nemá-liž dobrého
člověka těšiti,
an ví, že od milého
Boha má mzdu vzíti.
Mzdu rájskou, mzdu bez skonání
za každé dobré konání.

Ach, nemá-liž hříšného
člověka děsiti,
an ví, že od přísného
soudce má mzdu vzíti.
Mzdu věčného zatracení
za každé těžké hřešení.

Ó bychom na dni věčné
často vzpomínali,
trápení nekonečné
pilně rozjímali,
jináč bychom živi byli,
nikdy bychom nezhřešili!

Bychom věčné radosti
horlivě žádali,
jináč bychom žádosti
těla odpírali!
Kdo ví, co znamená věčnost,
hříchů se štíti, hledá ctnost.

Jsouc nyní na rozcestí,
co mám vyvoliti?
Ctnostný-li život vesti,
či po hříchu jíti?
Bodlavá jest cesta ctnosti,
rozkošná jest nepravostí.

Nechci hříchu.
Lahodí jedno okamžení,
tim na duši uvodí
věčné zarmoucení.
Nechci já pro okamžení
ztratiti věčné spasení.

Po ouzké cestě ctností
chci za Kristem jíti,
budu po té ouzkosti
věčný život míti.
Blaze, kdo krátkou bolesti
získal sobě věčné štěstí.

 Úvod Nahoru Napište nám