Druhá o svaté Lidumilé

Svatá Lidmila vdova,
dcera Slaviborová,
lidu milá
i říši nebeské.
Kněžnou byla
někdy země České.

Hned jak Krista poznala
a křest svatý přijala,
zlost pohanskou
s mužem potupila,
ctnost křesťanskou
sobě oblíbila.

Zvlášť po smrti manžela
pohanům se opřela,
rozšířila
katolickou víru,
popudila
na se Drahomíru.

Neb vidouc ta zlostníce
své modlařské zbožníce
prázdné býti,
víru svatou kvesti,
Krista ctíti,
nemohla to snesti.

Pročež na odpor byla,
svatou víru hyzdila,
bezbožností
pohanské hájila,
s ukrutností
křesťany hubila.

Posledně dvoum lotříkům,
ďáblovým služebníkům,
k své švegruši
poručila jíti,
svatou duši
z těla vypuditi.

Dal Bůh Lidmile znáti
smrt její nastávati.
Což poznavši,
hned se hotovila
a svou duši
Bohu poručila.

Po svátostném pokáni,
modlitbách, přijímání
oběd drahý
dala přistrojíti
a své vrahy
za stůl posaditi.

Sama k stolu sloužila,
přátelský k ním mluvila,
pak čeládce
povinný plat dala,
mluvíc sladce,
s ními se žehnala.

Když potom v své komoře
modlila se v pokoře,
kati v noci
na ní přikvapili,
velkou moci
dvéře vyrazili.

Její vlastní zavití
bylo nástroj k zabití,
neb tim svaté
hrdlo zavázali,
své proklaté
zlostí vykonali.

Tak ta svatá Lidmila,
naše patronka milá,
z této zemské
strastí vykročila,
do nebeské
vlasti překročila.