Poslední rozloučení Syna Božího s svou nejmilejší matkou

Když čas přišel, by Syn Boží
život skonal
a na tvrdém kříže loží
běh dokonal,
uzřev Matičku plačící,
hořce zplakal,
s ni srdečně bolestící
tak se žehnal:

»Ej, již ta poslední chvíle,
má Matičko,
v světě nedá bydlet dýle,
ó hrdličko!
Smrt se blíži a již dělí
tělo s duši,
abych se bral, Otec velí,
jíti sluší.

Hle, poslední pohlezení,
má Matičko,
mé lásky budiž znamení,
holubičko!
Zvední dřív, než z světa sejdu,
tvé očičko,
což k tomu dí, když odejdu,
tvé srdýčko?

Měj se dobře, má jedinká
kráso světa,
poslední bíje hodinka,
jižť jest veta.
Po smrti s tebou se shledám
v mé jasnosti,
beze mně zůstati nedám
v mé radosti.

Duši svou Otci poroučim
nebeskému,
s tebou, Matičko, se loučím
k konci svému.
K tvé ochraně stráž andělskou
zanechávám,
bych vykonal vůli božskou,
rád skonávám.«

Ó předivné proměnění!
Život umřel,
Boží Oko, Pán stvoření,
oči zavřel,
nesmrtedlný od věčnosti
smrt podstoupil,
aby od ďábelské zlostí
svět vykoupil.

Lituje všeckno stvoření
Pána svého,
pro hříšných lidí spasení
umrlého.
Hory, skály se pukají,
tmí se slunce,
žádné lítosti nemají
lidské srdce.

Ti, kteříž byli zemřeli,
z hrobů vstali,
Kristové smrti želeli,
hořce lkáli.
Živý člověk v té žalosti
sám nepláče!
Ještě z hrobu nepravosti
ven neskáče?

Ach člověče, nad kamení
jsi tvrdější,
nad bezsrdečné stvoření
ukrutnější,
že se s kamením nepukáš
od žalosti,
že s sluncem tvář nezatmíváš
od litostí!