O svatém Zigkmundovi

V burgundského krále
Zigizmunda chvále
chceme se, Čechove, cvíčiti,
ke cti mučedlníka
chceme, služebníka
svatého, zpěv krátký začíti.

Život svůj panický,
jak biskup videnský
Avitus Zigkmunda vyučil,
v almužnách, v střídmosti,
též v poníženosti,
nejvíc pak v pobožnosti cvíčil.

Klášter i chrám svatý,
prve než byl jatý,
nákladně v Agauně vystavěl,
tudy mučedlníky,
Boží služebníky
Thebejské, jak mohl, uctiti chtěl.

Žádal jest častějí,
prosil horlivějí,
by sebe do počtu přijali,
v tom chrámě klečíce,
vroucně se modlíce,
zpívati anděle začali.

Návěští mu dáno,
napotom konáno
by bylo takové zpívání:
by vychvalovali,
Bohu čest vzdávali
řeholní lidé bez přestání.

U těch svatých hrobu
oplakal v tu dobu
mord nad synáčkem svým spáchaný,
který z podvedení,
ano z přinucení
macechy jeho jest konaný.

Tu i provínění
že jest odpuštění
z přímluvy svatých jemu dáno,
Bůh ráčil zjevíti,
králi oznámiti,
jak máme o tom v kníhách psáno.

Když pak do království
nepřátelův množství
velcí houfove se valili,
Zigkmund lid svůj bránil,
jak mohl, jej chránil,
až nepřátele svítězili.

Jsouc jat od vítěze,
přes francouské meze
musi Zigkmund král do vězení.
Brzo vyvedený,
do studně vhozený,
tak i s královnou vzal skončení.

Po třech letech tělo,
by slušnou čest mělo,
až do Agaunu se dostalo.
Na Hrad přenešené
pražský, tám uctěné,
za Karla Čtvrtého se dálo.

Patrona českého
Zigkmunda svatého
náleží, Čechove, vzývati:
když k tomu svolíme,
tak jeho uctíme,
můž každý na pomoc čekati.