Mariánské larmo

Kdož mne může spokojiti
a mé srdce ukojiti?
Kdož vyhledá té hojnosti,
z niž bych měl již jednou dosti?

Ať se smluví svět a nebe,
ať pro mne opustí sebe;
z pokladův svých ať dá zboží,
ať se to jakkoli množí.

Ať nebeskou kouli vládnu,
ať za sebou hvězdy táhnu,
ať jest má zima, podzimek,
jaro, léto i každý věk.

Ať se všecka zem obloupí,
ať všecko kryté vystoupí,
mé ať jest stříbro a zlato,
všecko mně jest jako bláto.

Ať sám světem rozkazuji,
ať i sám nad nim panuji
a mně ať se poddávají
všickni lidé i klanějí.

Všecko jest mně to nadarmo,
ještě bude vždycky larmo.
Hlad, žízeň, srdce rozbroje
předce mít budu i boje.

Ó Maria, má vodičko,
ó čerstvá sladká rosičko,
po Bohu mé srdce k tobě
křičí, volá. Spoj je sobě!

Tak se hned všecko spokojí
a tak po všem bude boji.
Po mračnu jasnost vyskočí,
po mdlobě srdce poskočí.

Amen, amen, ať se stane,
mír a pokoj ať povstane.
Boha tak budu chváliti,
Mariji Matku slaviti.