Adama, prvního otce, pokání

Ach, proč život nelepšime,
nýbrž víc a víc hřešime,
an víme, že zisk hřešení
jest hněv Boží, zatracení?

Hada, štíra se štítime,
neb se uštknutí bojíme.
Ach, víceť hřích lidem škodí,
větší žalost a smrt plodí!

Co Adam zejskal hřešením,
návěští dáva kvílením,
poslyšmež ho, jak naříká,
jak žalostně hříchu pyká:

"Ach, já přenešťastný člověk,
že jsem Evě učinil vděk,
že jsem jablka okusil,
Boha hněvat se pokusil.

Nastojte, co jsem učiníl,
ó jak těžce jsem provínil,
všeckno lidské pokolení
skrz mně přišlo k odsouzení!

Musím již se vši rodinou
snášeti poddanost bídnou,
poddán jsa smrti bolestem
i nesčislným neřestem.

Chudobu, práce, žalosti,
těla i duše tesknosti,
horko, zimu, hlad, nemoci
přetrpíme dnem i noci.

Ti jsou hříchu oučinkove,
mé rozkůšky užitkove,
ó nešťastné koštování,
tys příčinou mého lkání.

Moha věčně v ráji býti,
neskonečnou rozkoš míti,
hříchem jsem všecko potratil,
milost Boží, život ztratil.

Ó jak hrubě jsem pobloudil,
kyž jsem to prve rozsoudil,
ó kyž jsem se nedal svesti,
nebyl bych v tomto neštěstí!

Již poněvadž nelze jináč,
dám se v hoře a smutný pláč,
budu činíti pokání,
až uprosim smilování."