Magdalena Krista Pána v hrobě hledající

Anděle:
Nermuť se víc, Magdaléno,
setří slzy z svých očí.
Potěš se, truchlivá ženo,
již se vše jináč toči.
Minul čas žalostný,
již nastal radostný.

Kristus Ježíš umučený,
kteréhož hledáš v hrobě,
dnes vstal z mrtvých oslavený,
stkví se v velké ozdobě.
Tělo jeho krásné,
jako slunce jasné.

Magdaléna:
Ach, neníť mi potěšení
z vaších slov, ó andělé!
Jest příčina zarmoucení,
dím pravdivě a směle.
Čim víc mi mluvíte,
tim žalost množite.

Ach, šťastnější jsem prv byla,
neb jsem mrtvého měla.
Již i toho jsem ztratila,
jakž bych žalost neměla?
Již nemám mrtvého,
též ani živého.

Ježíši, mé potěšení,
kdež mám tebe hledati?
Ó lásko má, ó mé jmění,
jak tě mohu dostati?!
Kde jsi, můj Ježíši,
ó poklade duší?

Coť jest celý svět bez tebe?
Jáť na ten svět nevražím.
Bez tebe nechcí mít nebe,
nic je sobě nevážím.
I nad samou sebe
tak milují tebe.

Pročež budu tě hledati
po vrších i oudolích,
po lesích budu běhati,
po lukách, také polích,
abych našla tebe,
ó má lásko z nebe.

Dej k sobě, lásko, přijíti,
ukaž mi svou tvář milou,
nechciť já bez tebe býti,
vší tě miluji sílou,
s tebou býti věčně,
to žádám srdečně.