K pacholátku Ježíši na den Narození Páně

Mejlite se, ó přátele,
domníváte-li se v těle
mé srdce býti složené,
kostmi, krvi obmezené.

Nejníť mé srdce v mém těle,
jest u mého Spasitele,
jemu dávno jest svěřeno,
v jeho jeslech položeno.

Jinde mu býti nesluši,
než kde jest poklad ctných duši,
poklad pak duší jest Ježíš,
drahá z nebes perla Ježíš.

Ó Ježíši, měj mé srdce,
nechci já ho míti více,
tobě je celé darují,
tvou láskou je zapalují.

Ach, kdož by tě nemiloval,
své srdce ti nedaroval,
kdyby právě poznal tebe,
Lásko, k nám seslaná z nebe!

Tvá nevymluvná spanilost
v komž by nevzbudila milost,
kohož by srdce nejala,
leč by bylo skřemen, skála?

Tvář tvá jest jak sníh běličká,
krom že tvé rty i dvě líčka
nad růže jsou červenější,
nad krásné kvítky krásnější.

Tvé očičky jsou okynka,
jimiž tvá láska vykouká
a na srdce lidské stříli,
blaze, k komu ona cílí.

Mé srdce buď místo cíle,
k tomu, Lásko, střílej mile,
koho ty tvou střelou raníš,
od věčné bolesti chráníš.

Lidé, ó byšte to znali,
co by jste sobě žádali
tou Láskou ranění býti,
skrz ni věčný život míti.