Svatý Hippolyt, červená mučedlnícká jindřichohradecká růže

Jaký to kvítek červený
vidím v hradeckém rolí,
zajistě byl on barvený
před lety v římském poli,
karafilát nebo růže
zdaliž jest, kdo nám poví?
Kdo jej rozeznati může,
řci, ať se každý dívi.

Růže jest ovšem červená,
kdo chce pochybovati?
Hippolytum ji ze jmena
můžeme jmenovati.
Velice hustá od ctností,
ctnosti ji naplnily,
ukrutníci svou litostí
přepěkně obarvili.

Jaká bude vůně její,
jak kořen přehluboký?
Nechť větrove, jak chtí, vějí,
růst však bude na věky.
Ó kvítku převelmi krásny,
ó Hippolyte svatý!
Ty jsi jak denníce jasný,
nebs v rájské pole vzatý.

O růže přelibé vůně,
hodná jsi té zahrady,
slouho, Hippolyte, Páně,
v nebeskés přijat hrady!
Tvá krása právě růžová
jak Hradec okrášluje!
Červenost Hippolytová
nebe obveseluje.

Ej, tehdy hlasy zdvíhejme,
staří i také mladí,
ke cti patrona zpívejme
ve dne i v noci rádí,
dnešního dne začal kvísti,
když nad tyranem slavné
skrze smrt dostal vítězství,
ó slavme jeho slavně.

Vlastní krví jest zalitý
ten kvítek předůstojný,
již pro víru tyran litý
vycedil množství hojný.
Přelibá z něho vychází
vůně před tváří Boží,
též v světě jenž se nachází,
všech svatých vůni množí.

Ó drahé barvy růžičko,
ó kráso červenosti!
Slyš nás, Kristová perličko,
ať prospíváme v ctnosti.
Po tvé vůni chcem kráčeti,
ty chtěj nám pomáhati,
o tvých chvalách nemlčeti,
tebe vychvalovati.

Naposledy prosbu naši,
ó Hippolyte, přijmi!
Z bidy, jenž zem Česká snáši,
Jindřichův Hradec vyjmi.
Odvrať hlad, mor, nakažení,
bys byl ode všech chválen,
k věčnému přiveď spasení,
my tě vzýváme, amen.