Mariánská dennice. Aneb o Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie

Tak tehdy Matka
nás nebožátka
opouští?
Tak sirotečky
zplakány všecky
propouští?

Kdo truchlivého
nápodobného
spatřil kdy?
O toms neslyšel
anis neviděl
to nikdy.

Apoštolové,
Boží poslové,
nebdíte?
Když hvězda schází
a pryč odchází,
mlčíte?

»Ach, ach, Matičko,
světa hvězdičko,
nescházej:
ne tak s chvátaním
a pospicháním
odcházej.

S tebou den jasný
byl a přešťastný,
mračíš se:
ach, nech večera,
jako i včera
jasni se.«

Darmo k ni mluvím,
ji nenamluvím,
umírá.
Ach neumírá,
nebe otvírá
Maria.

Nezadržůjme,
vyprovazejme
hvězdičku:
do nebeského
ráje věčného
denničku.

Vstupůj, hvězdičko,
jasná denničko,
na nebe.
A osvěcůj nás
a potěšůj nás
svrch nebe.

Nezabloudíme,
již cestu víme
i světlo
spolu vidíme:
Mariji ctíme,
to světlo.