O svatém arcíotci Ignáciusovi

Ignacia svatého,
muže velmi divného,
vypravujme divné skutky,
s světem, ďáblem všeliké
měl i s tělem veliké
Lojola častokrát půtky.

V Pampeloně raněný
pro času ukrácení
pobožné kníhy v ruce vzal.
Z kterýchž následování
svatých Božích ku pokání
chuť jemu Bůh velikou dal.

Divně brzo byl zdravý
na nohu, oud churavý,
lékařem svatý Petr byl.
Skrz jeho navštivení
dosáhl uzdravení,
nemoci brzičko pozbyl.

Opustíc tehdy ten svět,
k hoře Serratu nazpět
Ignacius se ubíral.
Tam zbraň svou obětoval,
šaty chudým daroval,
tomu světu se opíral.

V Manrese život přísný
(což nemohl ďábel pyšný
snesti) za dlouhý čas vedl.
Často tryznil své tělo,
oddechnutí nemělo,
sedm celých dni nejedl.

Tu předivným viděním,
velkých věcí zjevením
Bůh jest svatého obdařil.
Odtud dále putoval,
Zem Svatou navštěvoval,
času žádného nemařil.

Jak se odtud navrátil,
chuť k svatosti neztratil,
divné před sebe věcí vzal.
S mládeží chtěl seděti,
co prv neznal, uměti,
již muž na učení se dal.

Prospěch učiníc hojný,
zase dal se do vojny,
do té vojny protí zlostí.
Soldáty si verboval,
což i šťastně dokonal,
vše činíl s velkou stálosti.

Tovaryšstvo, řád nový,
on začal Ježíšový,
s nim jest horlivě pracoval.
Rozeslal po všem světě,
jak v zimě, tak i v létě,
práce nijakž nelitoval.

On řád cely spravoval,
Boha velmi miloval,
od něhož dary divnými
za živa obdařený,
po smrti též uctěný,
zázraky stkví se velkými.