Druhá též vzdychající duše

Přetěžkou ruku tvou,
kterou mou nebohou
duši trestati ráčíš!
Ale spravedlivě,
rozvažujíc bedlivě,
protí mně, Bože, kráčíš.

Ach, kdož mně přispěje?
K vám má jest naděje,
přátele mojí milí.
Vymozte z ouzkosti,
pomozte z těžkosti
mně smutné v tuto chvíli.

Ach, ach, oheň páli:
ó by se mnou káli
všickni potomci mojí!
Ach, plamen sužuje,
bolest rozmnožuje,
ach, kdož pláč můj ukojí?!

Ó předlouhá chvíle,
jak zde mnohem dýle
než na sta let zůstávam,
větší zde bolestí
než v světě neřestí
ráda za pravý dávám.

Není oddechnutí
ni odpočinutí,
ach, konce nenacházim!
Ach, kam se obrátím,
kterak muk ukrátím?
K přátelům se ucházím.

Pomozte z plamene,
almužna zažene
má přehrozná trápení:
ach, se nezpečůjte,
o mé usilujte,
přátele, vykoupení.

Ej, zase z trestání,
z těžkého pokání
volati nepřestávám,
za skutek milosti
já v tyto horkosti
vás, vás, přátele, žádám!