Pobožně umirajícího Vale a Salve

Poslední bije hodina:
umíráme.
Vůle jest v tom Hospodina:
ji se dáme.

Již jsem dávno tebe žádal,
dome Boží.
Vidím, že jsem již vyžádal.
Ach mé zboží!

Ó Sion, Sion, horo má,
nastokráte
vitej, vitej, naděje má,
tisíckráte!

Vitej, stříbro, vitej, zlato,
nim se stkvěje
nebešťanův hora tato:
jak se směje!

Semotam máš kvítí dosti
rozličného.
Máš jara, léta v hojnosti
rozkošného.

Pole, louky, háječkové
květnou, rostou.
Po ni se pásou ptáčkové
mezi rosou.

Anjelé jsou ti ptáčkové
tvého ráje,
jsou, ó Sion, miláčkové
tvého máje.

S křídlami zatřepetejte,
ó ptáčkové.
A tak větříček popřejte,
miláčkové.

Ach roso, milý deštičku,
rozpouštěj se!
Obvlaž hořící dušičku,
vylívej se.

A tak k Bohu má dušička
se vynese.
Čerstvá jako holubička
se přinese.

K nebi, k nebi pospicháme
s ochotnosti.
K Bohu, k Bohu vylítáme
v pobožnosti.

Tenť jest plátce můj a má mzda,
nezdržůjte.
Jest věrný. Jiný se nezdá,
jej milůjte.

A ten jest mé písně konec:
znamenejte.
Již mne volá z nebe zvonec:
provázejte.