O autorovi
Život
František Gellner byl český nadaný básník, prozaik, kreslíř, malíř, karikaturista a ilustrátor, představitel tzv. generace anarchistických buřičů.
Narodil v Mladé Boleslavi v rodině nepříliš zámožného židovského obchodníka, cestuje s otcem jako kramář na pouti a díky tomu poznává pouťovou atmosféru, nalézá zde inspiraci. V rodném městě navštěvoval gymnázium. Po maturitě v roce 1899 dva roky studoval techniku ve Vídni. Od roku 1901 studoval na báňské akademii v Příbrami. Roku 1905 odjel studovat malířství do Mnichova a Paříže. V roce 1909 zahájil své studium na malířské akademii v Drážďanech, o rok později však znovu odjel do Paříže.
Od roku 1911 žil v Brně, pracoval jako karikaturista v redakci Lidových novin a později proslul také jako fejetonista a prozaik. Účastnil se rovněž politického života.
Po vypuknutí 1. světové války v srpnu 1914 narukoval do rakousko-uherské armády. Z Mladé Boleslavi byl odvelen na haličskou frontu. Pochod ho však vyčerpal a dne 13. září si nakonec lehl u silnice, kde čekal na svůj osud. Od té doby byl prohlášen za nezvěstného. Přesné datum a místo jeho úmrtí není známo. Od roku 1946 je po něm pojmenována ulice Gellnerova v městské části Brno-Jundrov.
Dílo
„Nechci se vyvyšovat, ale průkopníci nových směrů uznají, že já to byl, jež zavedl do českého básnictví moderní vymoženosti jako pivo, viržinka atd. Volný verš jsem si neoblíbil, je v něm málo citu. Proti upřílišněným požadavkům srdce je marno bojovat.“
Od svých současníků se odlišoval antiliterárností: Básničky se podobají písničkám, jsou jednoduché, mají krátké verše, většinou i krátké strofy, některá strofa se i opakuje jako refrén, nepoužívá obrazná pojmenování, ale pojmenovává přímo, básně mají písňovou formu.
Gellnerovy verše jsou prosté, mají pravidelný verš i rým a blíží se prozaickému sdělení. Jsou napsány formou popěvku nebo písně. Gellner ve své básnické tvorbě hojně využíval dobových forem lidové zábavy (kuplety, šansony).
Otevřenost sdělení je až šokující. Zdánlivě autor sám sebe v očích čtenářů snižuje. Píše o sobě kriticky a s cynismem, ale cynikem není, pouze se pokouší sám sebe moralizovat. Zastírá přitom touhou po skutečném citu a svou bolest a zklamání.
Jeho dílo bylo výrazně ovlivněno anarchismem.
Do značné míry je též ideálem básníka podle F. X. Šaldy. Protože se oprošťuje od „veškerých zbytečných poetismů“ a píše poezii velice přímou s minimem složitých obrazů známých například od tzv. francouzských prokletých básníků (lartpourlartistů), tak by se jeho styl dal nazvat „expresionismem v poesii“ – důležité je vyjádřit myšlenku, přesně a nezkresleně, opisy jsou zbytečné.
Gellner ve svých básních často přibližuje rytmus lidovému popěvku. Používá banální rýmy, nepoetická slova, častá je u něho i nemetaforičnost (na rozdíl od symbolistů). Svými verši chce vědomě šokovat poklidné měšťanstvo, užívá vulgarismy.
Zdroj: WikipediE