A přijde den, a růže vonět budou

A přijde den, a růže vonět budou
těžce a omamně.
Nad duší pustou, vyprahlou a chudou
zapláče touha mně.

A přijde den, a luh se zazelená,
zpěv zazní do ticha.
A země jako roztoužená žena
smyslně zavzdychá.

A přijde den, a žár se mladým lidem
rozlije po lících.
A panny touhou rozrušeným klidem
zapláčou v ložnicích.

A přijde den, a růže zavoňějí...
— Pověz mi, srdce mé,
v kterou poušť světa se svou beznadějí
se smutni skryjeme?