Nové verše
František Gellner

Po letech

Jak blaze je mi, to nevíš ani,
Že zase spolu sedíme,
Že držím tvou ruku ve své dlani,
Ty nedosažené štěstí mé.

Tři léta minula pochybné krásy.
Co však bych o sobě říci ti moh´?
Nic nejsem a ničím už nebudu asi;
Jsem stále tvůj starý, veselý hoch.

A ty písničky, co jsem ti zpíval,
Do lidských srdcí nevniknou;
Jak pohledy, jimiž jsem v zrak se ti vrýval,
A námi zajdou a zaniknou.

Je pozdě, má milá, den chýlí se k sklonu,
Srdce nám bije pomalu.
Což, pamatuješ se na kresbu onu
V ilustrovaném žurnálu?

Jde slepé štěstí se štědrou dlaní
Podle stěn světnice dokola.
„Nikoho není tu?“ – S rozbitou skrání
na zemi válí se mrtvola.

Buď dobrá v svém žití a šťastna v svém snění
A zapomeň na všechno, dítě mé.
Viď, nebe není a peklo není;
A na zemi stěží se sejdeme.

 Úvod Nahoru Napište nám