Od rána dřepěl jsem vesele

Od rána dřepěl jsem vesele
v hospodě při plné sklence.
Se mnou seděli přátelé,
ztracené existence.

Kouřil jsem tabák laciný,
z úst kouř jsem vypouštěl líně,
přitom jsem četl noviny,
zprávy ze soudní síně.

Čet jsem o podvodu, o křivdě
beze vší morální vzpruhy.
„Nač, bratří, žíti o bídě,
když ještě rostou nám dluhy?!"

O zběhlém studentu stíhaném
četl jsem historku pěknou.
„Bratří, kdovíkam se dostanem,
až se nás rodiče zřeknou!"

Četl jsem neslané nemastné,
pozorně přečet jsem všecko
o mladé matce nešťastné,
která své zabila děcko.

„Ten svět je samé vězení
a samá loupež a vražda,
a v tisíceré trápení
zvrhne se radost každá.

Včera s holkou šel za tmy jsem.
Na moje rámě se věsíc
v rybník se dívala s úděsem.
Teskně v něm zhlížel se měsíc.

Já byl jsem touhou a nocí zpit.
Jí rty se zachvěly zrádně:
Co by se dalo bídy skrýt
v tom tichém rybníku na dně!..."