Dobrák

Mé mladé časy zlé a veselé!
To bylo tenkrát … Měl jsem přítele.

Chodívali jsme spolu dva a dva
a otvírali jsme si srdce svá.

A srdce v ranních zoří požáry
zvonila o sebe jak poháry.

Krajinou nehostinnou jsem s ním šel.
Na keři růži kvést uviděl.

Tu růži byl bych utrhl si rád.
Přítel mě zadržel. „Chceš ji zničit snad?“

A přítel zemřel. Když mu rakev hřeb
zatloukali, jel jsem mu na pohřeb.

Na pohřeb šlo mu lidí tisíce.
Každý ho chválil. A já nejvíce.

Života práci lidu věnoval.
Byl dobrák. Taky zlatky půjčoval.

Prsť černé kryje tělo přítele.
Jsou jiné časy, ne tak veselé.

V dalekém kraji kdes je zahrada.
Kvete má růže nebo uvadá?

Mám v srdci plno nenávistných slov,
a někdy mě to táhne na hřbitov.

„Odházejte tu hlínu, hrobaři!
Příteli pohledět chci do tváří.“