Věčný plamen

Toužebné vzdechy, přísahy, sliby
slzy a zoufalství na konec –
reete, kam lidstvo by přišlo, kdyby
používalo vždy tutéž věc.

Jel světem rytíř, krev z rány mu tekla,
znak paní své nosil ve štítu. –
Ne, nejste první, jež mi to řekla.
Bez citu? Tak tedy bez citu.

Neprosil boha a nectil krále,
popíral všechno vesele.
Poměrně nejpozději mu ale
svitlo, že nejsou andělé.

Náhradou za víru, touhy prosté,
které mu byly odňaty,
mdlým světlem v duši vědomí roste
lásky a života podstaty.

Sen, skutečnost dějů žen krása nám říká
nejenom tváří a postavou,
i uměním švadlen a kloboučníka,
ba i svou kadeří nepravou.

V tmách noci, jež prostoru hranice boří,
v objetí tichém a znaveném
se zjevuje věčný život, jak hoří
klidným a ponurým plamenem.