Přání

V tmě mizí obrysy domů,
spí v šeru večerním sad.
Do listí černých stromů
chladný svit hořáku pad’.

Zhříš hřmotící elektriku
přebíhat koleje.
Slyšíš, jak po chodníku
spěšně zní kročeje.

Žen tváře nočním stínem
a kloboukem širokým
jsou zakryty. – Jsem jak zpit vínem
podaným neznámo kým …

Rozechvívá mi znova
duši tíživý stesk;
marná moudrá jsou slova
dávno popsaných desk.

Zraky zemdlené zvedá
vzmach vůle násilný
vzhůru, kde šíří se bledá
zář z plynové svítilny.

Ničeho nechtít již v žití,
necítit, nežádat,
být jak ten plamen, jenž svítí
studeně na spící sad!