Procházka

Po nebi bílé se honily mráčky,
na stromech slyšel jsem zpívati ptáčky,
a slunce hřálo mě příjemně v zádech,
když jsem se procházel po městských sadech.

Paprsky padaly pletivem snětí
na žlutou cestu a v kočárky dětí,
a na lavičkách v šat oděny světlý
maličké slečinky romány četly.

Úsměv dne jarního na krátkou dobu
uspal mé vědomí v příjemnou mdlobu,
v duši mně umlkly rušivé hlasy,
stesk dneška, vzpomínka na zašlé časy.

Nahoru k obloze upřel jsem zraky
na modré nebe a na bílé mraky,
na mraky plynoucí jak bílé lodě
do dálky, do dálky po modré vodě.