U Labe

Seděl jsem pod stromy s Ernestlinou
na břehu Labe v hospodě
a díval jsem se jak po vodě
do dálky zvolna parníky plynou.

A moje malá přítelkyně
hovořila. A její hlas
se vzduchem vlažným diskrétně třás’,
co pod námi vlny se valily líně.

Mluvila o mládí znectěném hříchem,
o šílenství, jež přec k dobru jest
co duší silných krvavý křest,
o sympatiích a o štěstí tichém.

Konečně byl jsem nucen jí říci,
co jsem si nechával k poslednu:
„Má drahá, pozítří odjedu.
Pošlu ti z Paříže pohlednici.“