A přece zdráhám se

Skleněná lahvička, a lebka na vignettě
v mou duši vbodává svůj pohled příšerný
Den ze dne s myšlénkou o onom lepším světě
já neznaboh se stávám více důvěrný.

Chlebíček vezdejší a rozmnožení rodu
rád lidu zůstavím s instinkty zdravými,
a velké žádosti mé, jak sníh v kanou vodu,
jak je se dotknu jich, se mění v dlani mi.

A přece zdráhám se, já piják notorický,
svým hrdlem prolíti svůj doušek poslední.
Sny směšných zázraků mne uchlácholí vždycky,
a stesk můj udusí noc jedna výstřední.