O svaté Lidmile, kněžně a dědičce Země české

Ej, s radosti,
s veselosti,
Čechove, prozpěvůjte,
ty radosti
příčin dostí,
Lidmilu vychvalujte,
lidu milou.

Lidumilá,
ta vštípila
v Čechách víru křesťanskou.
Lidumilá
zahubila
v Čechách rotu pohanskou,
Lidumilá.

Ji Václava
všecka sláva
slušně můž se připsati.
Její správa,
ta Václava
učila Boha znáti,
Lidumilá.

V pobožnosti
a v svatosti
prospěch stálý činíla.
Víru, ctnosti
svou stálosti
ustavičně hájila
Lidumilá.

Od Kumana
a Tumana
proto jest zaškrcená
Čech ochrana:
zlá ti daná
od švegruše odměna,
Lidumilá.

Když podvodně
ty pochodně
pekelné k ni přijely,
hned pohodlně
(ač nehodně)
u tebe večeřely,
Lidumilá.

Po večeří
tu ti zběří
majíc si lůžko dané,
kdož uvěří,
že odměří
se tobě tak pohane,
Lidumilá.

Na modlení
bez prodlení
sama se odebrala,
tu skončení,
usmrcení
stálou mysli čekala
Lidumilá.

Nemeškali,
roušku vzali,
na krk svatý vhodili,
tak smejkali,
hrozně prali
o kámen; usmrtili
lidu milou.

Hned ta duše
jak šíp z kuše
prudce k Bohu se brala.
Tak tim spíše
velmi tíše
s světem se rozžehnala
Lidumilá.

Lidu milá,
jaks prv byla
na tvůj národ laskavá,
tak budoucně
ať jej vroucně
tvá pomoc vždy zastane,
Lidumilá!