Jiná o Nanebevstoupení Páně

Sám-li na nebe vstupuješ,
ode mně se odlučuješ,
Chotí můj, mily JEŽÍŠI?
Takli mne chceš opustiti,
žálosti mé původ býti,
radost má, milý Ježíši?

Anděle ovšem plesají,
vesele tebe vítají
ze všech stran zpěvy se slyši,
slavný triumf tobě činí,
tim tebe uctiti míni,
tys jejích rozkoš, Ježíši.

Než mně jejích radování
jest žalost i naříkání,
že se mi, můj Chotí, tratíš.
Nelze tvé tváře viděti,
tvé sladké řeči slyšeti,
kdý se zase na svět vrátíš?

Duše má touží po tobě,
nic neoblibuje sobě
krom tebe, milý Ježíši.
Smrt, bez tebe živu býti,
chci s tebou do nebe jíti,
příjmi mne, milý Ježíši.

Pravda jest, když jsi umíral,
na druhý svět se odbíral,
že měla žalost duše má.
Však měla i potěšení,
vědouc o tvém navrácení,
již pak potěšení nemá.

Co činíti? Chci umříti,
chci k tobě, Kriste, přijíti,
s tebou v nebi věčně býti.
Ó kdý se s světem rozloučím,
s tebou se, má lásko, sloučím,
kdý na tě budu patříti!

Pravils někdy: "Srdce bývá
tu, kde své poklady mívá";
dobře pro mně, můj Ježíši.
Ty jsi poklad srdce mého,
krom tebe nemám žádného,
býti s tebou v tvé říši.

Svět dokůd mne zde zdržuje,
od tvé lásky odvozuje,
táhne mne k sobě stvoření.
Rozkoš láká, ďábel svádí,
mnohdykrát k hříchu přivádí,
odtud se můj život mění.

V nebi pak jest láska stálá,
čistá, věčná, dokonalá.
Tou já tě chci milovati.
Pročež, Kriste, prosím tebe,
přijmi mne k sobě do nebe,
děj s tebou věčně zůstati!