O svaté Maří Magdaléně

Někdy veliká hříšnice
Magdaléna
nyní Boží milovníce
učiněná,
která prv svět milovala,
v nepravostech se kochala.
Již vše opustila,
s Bohem se smířila.

Při farizejském obědě
pomoc žáda,
spomoženo ji k svobodě,
k nohám padá.
Slzama nohy svlažuje,
vlasy svými očišťuje,
líbá, mastmi maže,
na plat se netáže.

Ó, velmi divná moc lásky:
Magdaléno,
do nejmenši zstřelas vrasky,
vše zhojeno!
Před hodovníky se nížiš,
k spasení tvému se blížíš,
nikoli přicházíš
tak, jak zas odcházíš.

Pro tvé vroucné milování,
Magdaléno,
pro tvé horlivé pokání,
svatá ženo,
došlas hříchův odpuštění,
anjelského navštivení
na pouští častějí,
nad jiné hojnějí.

Na pouští dlouhos bydlela.
Nebydlela,
nebe zde jsi raděj měla:
měla, měla
k nebi často vyzdvížená,
muzikou z nebe uctěná
poušť tato má býti,
nebe zakusiti.

Šaty tvé na tobě shnily,
rozpadaly,
vlasy tvé tebe přikryly,
oděv daly.
V toms Bohu tvému sloužila,
ustavičně se modlila
až do rozloučení
v těle tvém bydlení.

S tim světem jsouc rozloučená,
hned té chvíle
byla jsi s Bohem spojená
velmi mile.
Anděle prozpěvovali,
tebe jsou korunovali.
Toho dej tam, Pane,
ať se nám dostane.

Poznej, kající človíčku,
dobrodiní,
které bídnému červíčku
Pán rád činí,
jestli k němu se obrátí,
hříchův svých cestu ukráti:
nechtějž ty meškati,
tim všim pohrdati.