Mariánská kající hrdlička

Poslyš, ó Panno milosti,
však jsme zarmoucení dosti,
poslyš, jak k tobě voláme
a k tobě se utikáme.

Líce s pláčem omočeny,
vzdycháním srdce ztlučeny.
Ach, kdož setře krupějičky
této plačící hrdličky.

Leč ty vysušíš, Matičko,
ó mé slunce, má hvězdičko,
naších očí mnohou vláhu,
jenž nám trápí naší hlavu!

Kolik jest na zemi kvítků,
kolik jest na stromích listků,
kolik jest v rose krupěji,
kolik zrn do země sejí.

My jsme pak víc Syna tvého
hněvali milostivého,
více se zpronevěřili,
víc, ach, mnohém víc zhřešili.

Odtud k svému sahá meči
(o čem my nemáme péči),
odtud všeliké trestání
a metly Boží šlehání.

Když se tehdy spravedlivě
hněvá, ať i milostivě
k nám se nakloní kajícím
a bolestně volajícím.

Ty v tom prostředkůj, ó Máti,
k tomu i vy, všickni svatí,
křehkost naší vymlouvejte,
nás před Bohem zastávejte.