Neskončená věčnost

Ach běda mně, běda,
odkud nic nevěda,
hrozné slyším hlasy,
až vstávají vlasy.

Věčnost jest ten zvonec,
jejiž není konec,
jenž tak hrozně zvučí
a v mých uších hlučí.

Ó věčnost, ó věčnost,
věkův nekonečnost,
ó čase bez času,
příčina zlých kvasů.

O letitá léta,
jižť jest potom veta,
kdo se tam dostane,
věčně tam zůstane.

To považ, člověče,
odlož světské péče,
vpusť mysl do pekla,
by se muk ulekla.

Tisíckrát bych radči,
ó pekelní draci,
cpal do sebe hady,
trpěl všecky vady.

Za sladký bych pil med
mrzkého hada jed,
místo chléba z mouky
jedl bych pavouky.

Všecko bych podstoupil
a rád se vykoupil,
skrz oheň bych prošel,
bych jen konce došel.

Ať jen potom mohu
odpočinout v Bohu
a to mé mučení
vezme své skončení.

Hříšniku, odvrať se
a k Bohu obrať se,
hle, čeká na tebe
otevřené nebe.

Kdož jest mezi námi,
který mně oznámí,
co jest to věčnost pak,
již já se hrozím tak?

Sečti břehu písek
a na štěpích lístek,
prach, nimž vítr věje,
a mořské krupěje.

Shromažď všecka léta
od stvoření světa,
přilož tisíckrát víc,
ještě to není nic.

Ó má duše hrdá,
nebudiž tak tvrdá,
ej činiž pokání,
jenž hříchy vyhání.

Oudové stkvostnosti,
nebuďte tak zlostní,
plňtež vůli Pána,
takť nás mine rána.

Ach běda ty duši,
která příjme v uši
"Jdi k ďáblům!" hrozný hlas
od Boha v smrti čas.

Blaze pak člověku
při skonání věku,
jemuž dí Pán: "Nebe,
poď, čeká na tebe!"