Skrytá střela těla Božího

Drahý plode z Panny čisté,
jenž hříchy světa snímáš:
jaký oblak jest, ó Kriste,
pod kterým tebe skrýváš?

Že roucho jest, mysl věří,
svadebné chléb ten bílý,
on pak k srdci jak šíp měří
a raní každou chvíli.

Já jsem šípu okrouhlého
neviděl nikdy v boji:
řekl jsem, že moci jeho
srdce mé se nebojí.

Ó můj Kriste, bys mne ranil,
kdo této podal střely?
Od zlého abys ochránil,
láska raniti velí.

Takli nás, ó Pane, chráníš,
chtíce svět zahubiti?
Když střelou okrouhlou raníš,
již nelze zahojiti.

Třihranné ovšem jest srdce,
láska však chce zkusiti,
zdaliž by té střele prudce
místo mohla najíti.

Ó kdož tě hledati bude
v kolečku tak maličkém,
smyslu prv zajisté zbude
v času velmi kratičkém.

Pod droptou velmi maličkou
začasté tebe skrýváš:
kdo by řek, že tak chudičkou,
Kriste, chaloupku míváš.

Radůjte se, země, moře,
všecka stvoření božská:
ujdi ouzkost, pomiň hoře,
aj radost teď anjelská.

Krev, kterou jest pro nás vylil,
nám dal za nápoj míle;
za pokrm tělo dát zvolil,
toť jest ta kratochvíle.

Ó všickni pravte otcové,
kdo jest z vás tak ukrutným,
chtíce, by vaší synové
byli za pokrm jiným?

Tím způsobem dal nebeský
Otec nám Syna svého,
když poslal ten chléb anjelský.
Ó chvalmež, chvalmež jeho!

Zpívejte Pánu, ptáčkové,
hned na usvitě vstana;
nepřestávejte, žáčkové,
onť naše jest ochrana.

Chval Pána všecko stvoření,
srdce, plesejte, lidská:
vypravůjte dobrodiní
po světě lidem božská.