O svaté Alžbětě Vdově

Jak má křesťan sobě vážíti
Velebné svátosti,
jak horlivě po ni toužíti
hned od své mladosti,
příklad dala Alžběta svatá,
k té Svátosti láskou jatá.

Ač Ondřeje, země Uherské
krále, otce měla
a Ludvíka, landkrabě hesské,
slavného manžela,
však pro čest Velebné svátosti
nížila se k užaslostí.

Z prostřed hraní a kratochvíle
ucházela tíše,
své drůžičky vzbuzujíc milé
k uctění JEŽÍŠE,
do chrámu Páně je vodila,
svým příkladem jim svítila.

Našla-li kdý dvéře zamčené,
před dvéřmi klekala,
své srdce láskou zapálené
Kristu otvírala,
prah kostelní ctíc polibením,
Krista pak vroucným modlením.

Ke mši svaté s velikou chtivosti
do chrámu chodila,
kdež s nevídanou pobožností
Tělo Páně ctila,
modlíc se na kolena padla,
svou korůnu na zem kladla.

Vzláště pak při pozdvíhování
vroucnost znáti dala,
tu z srdečného milování
ku Kristu vzdychala,
ozdoby z sebe shazovala,
Pána ctně pozdravovala.

V rozjímání této Svátosti
z mysli vytržená
a tvář její krásnou světlosti
stkvoucí jest spatřená.
Tak, hle, i v tom bídném těle
ctí Pán Kristus své ctítele.

Jak tehdy v nebi se odmění
těm, jenž ho zde slaví?
Pochopiti nám možné není
velikost té slávy.
V kteréž se budou věčně stkvíti,
kdo ho zde hledí uctíti.