Kytka aneb snopček myrhový. Aneb o umučení Páně

Všecky práce a bolesti,
které jsi vzal na sebe,
chci při sobě stále nésti,
maje památku tebe.

Ó Ježíši, tuto kytku
zavěsím k srdci mému,
ó Ježíši, vonný kvítku,
přitlač mne k srdci tvému.

Mé jediné potěšení
tvůj jestiť, Kriste, život
(ach, v velikém zarmoucení
všecek ztrápený život).

Ten jest má milá latinka,
již se bedlivě učím,
o něm když se děje zminka,
dím: Když se v něm vyučím?

Co jsi činil, co jsi trpěl,
nad míru rád prozpívám,
jaké jsi kdy těžkosti měl,
o tom rozprávky mívám.

Péro mé nic tak ochotně
nepíše jak tvé skutky,
penžlík můj nic tak ozdobně
maluje jak tvé muky.

Připomínám, připomínám,
ach s velikou žalosti,
co jsi, Ježíši, činil nám
z pouhé velké milosti.

Hned maličký zimu's trpěl,
hlad, žízeň, horké teplo,
bez sna jsi mnohé noci měl,
když se zle všeko zteklo.

Žalovali, odsoudili
k smrti tě nevinného,
když jsou jistě v tom zbloudili,
neznaje Boha svého.

Nezabloudím maje víru
o tobě, můj Ježíši,
znám života tvého míru,
smrt tvou znám, ó Ježíši.

Zachovám v srdci hanění,
posmišky rouhajících
i bičujících ranění
i sliny plivajících.

Trní, hřeby, kříž a kopí
v památce budu míti
a což jiného pochopí
má mysl až do smrti.