O svatém Prokopu, patronu české země

Zpívejte poustevníčkovi na pouští, ptáčkove,
zazpívejte sousedovi, vy, lesní žáčkove,
navštěvůjte ho v jeskyni, lanky, též zvířátka jiný,
ustupte, ďáblove, pekelní hadove.

Všickni řeholní řádove Prokopa uctěte,
kláštery, Boží chrámove, k cti jeho zazněte,
chvály jeho vypravůjte, na tisickrát opakujte,
vesele začněte vstanouc, než usnete.

V klášteře po svém učení břevňovském z mladosti
to bylo jeho cvíčení v svaté pobožnosti.
Odtud se do jeskyně dal, nad Sazavou místo vybral,
odkud divných hostí vypudil v hojnosti.

Ďáblove byt svůj tu měli, překážku činíli,
hned ustoupiti museli, jak Prokopa číli.
Museli skály vorati, z lidských těl vystupovati,
mnozí jsou užili té lásky v tu chvíli.

Velmi často navštěvován od lidu českého,
od něho jsouc zamilován: rostla chvála jeho.
Shromáždil si tovaryše, následovali tim spíše
šlépějí svatého, muže velikého.

Bohu velmi vroucně s ními sloužil za dlouhý čas,
jehož on dary divnými obdařit ráčil zas.
Vodu v víno jest obrátil, žížeň knížetcí ukrátil.
Svatý, zpomeň na nás, připusť náš k tobě hlas.

Když se s tim světem rozžehnal, odplatu hojnou vzal,
bratřím jeho Bůh požehnal; napomenutí dal
Prokop biskupu římskému, by jeho k počtu svatému
bez meškání připsal, neb prv na odpor stál.

Pros, bychom i my připsání byli k počtu tomu,
v pravém umrouce pokání, přišli do těch domů,
kteří více neletnají, ale věčně státi mají;
to národu tvému upros, z nás každému,
Amen.