Outočiště bídných

Ó Bože můj, ó lásko má,
tys jediná naděje má,
tys mého srdce kochání!
Nad tebe nic krásnějšího,
nic mi není milejšího,
v tobě skládám mé doufání.

Jak u slepice kuřátko,
jak u matičky děťátko
své vyhledáva obrany,
tak já se utíkám k tobě,
outočiště hledám sobě
u tvých smilování brány.

Nechť jsem v moři všech ouzkosti,
v bídě, nouzi i žalosti,
Boha mého se nespustím.
Přivalte se na mne vlny,
všelikých zlých příhod plný,
od naděje neupustím.

Prudcí větrove neštěstí
zanesou-li mně v bolesti,
na hory pusté a skály,
na tvrdých skalách i pouští
žádného Bůh neopouští,
kdo má při něm srdce stálý.

Byť pak v zámořských krajinách
neb v jakýchkoli končinách
bylo někdy mé bydlení,
i za mořem Boha mého
naleznu milosrdného,
on jest mé jisté spasení.

Opustí-liť mně přátele,
jak na duši, tak na těle
postaveného v žalosti,
jedinký mně bude přítel
můj milý Bůh, můj Spasitel,
on mně ode všeho zprostí.

Ó Bože, mé potěšení,
mé outočiště v soužení,
rač mně sám opatrovati!
Po moři světských ouzkostí
rač větříčkem tvé milosti
loď mou na rájský břeh hnáti.