O svatém Janu, křtíteli a předchůdci Krista Pána

Pouště i lesove,
vody jordánove,
vypravůjte svatého chvály,
příbuzní, také přátele,
i vy, rodičove, směle
pravte, které se věcí dály.

Nebeský zvěstuje,
otci oznamuje
posliček předivné noviny,
že syna zplodí v starostí
z zřízení věčné Moudrosti:
velká radost, ne bez příčiny.

Miláčkem nazvati,
JAN mu jméno dáti
od téhož posla poručeno:
o synáčka zvelebení,
obvzláštním jeho zvejšení
bylo jest pořád oznámeno.

Že nehned uvěřil,
moci svou to měříl,
otec jazyku byl zbavený.
Do dne syna narození
tak z božského poručení
ten nedostatek byl shlazený.

Měsíce šestého
Jan početí svého
v životě matky své poskočil,
cític Krista přítomného,
před málo dni počatého,
jak do domu Alžběty vkročil.

Matka prorokyní:
božské dobrodiní
s chválou ihned vypravovala,
Panna na službu hleděla,
v všem, co potřebu viděla,
za dlouhý čas posluhovala.

Hned po narození
vše v domě se mění,
otci zase řeč navrácená:
divné věcí prorokuje,
o synáčku svém zvěstuje;
velká tajemství jsou zjevená.

Jak o tom zvěděli,
k příbuzné běželi
přátele, radost byla pro to.
Tak divné věcí vidouce,
dívili se, takto řkouce:
Kdoť se zdá bude dítě toto?

Na poušť hned maličký,
v věku svém outličký,
Krista předchůdce se odebral.
Tam přísně své trápil tělo,
málo pohodlí jest mělo.
Z lidu mnohé k pokání sebral.

Opakůjme chvály,
které jemu daly
svatá usta Boha pravého,
mez všemi lidskými syny
nepovstal podobný jiný,
nenajdeš Janovi rovného.

Herodesa trestal,
by od hříchů přestal;
hlavu proto musil ztratiti.
Hlas ten den volajícího
tak vzal konec věku svýho,
však časem svým bude mluviti.

My Krista předchůdce,
přeslavného vůdce,
proroka svatého uctěme.
Ten hlas hlasy pobožnými,
zpěvy chvalme pokornými,
odplatu nemalou vezmeme.