Bolestná Matka Boží

Anděl:
Svatá Panno, proč tak vzdycháš,
proč tvůj obličej zatmíváš?
S tebou radost světa klesá,
všechna krása vadne,
jakžto polní kvítek chřadne.

Maria:
Ach, ach, což nemám vzdychati,
nemohouce se dívati
na trpkou smrt, těžké rány
Synáčka milého,
na kříži umučeného.

Anděl:
Ctná Panenko, proč tak kvílíš,
kam bolestným srdcem cílíš?
Mečem prudkým proníknutý
tvé srdéčko vidím,
těch bolestí nenávidím.

Maria:
Ach, což nemám proč kvíliti,
an vidím Synáčka mříti,
není místa, není zdraví
na bolestném těle.
Kvíltež se mnou Spasitele.

Synáček jednorozený
na kříži visi ztrýzněný.
Oteklá tvář, oči milé
krvi jsou zalité,
ruce i nohy přibité.

Šest tisic ran tělo svaté
šest set šest a šedesáte
od katanův jest vystálo.
Ó hrozné dívadlo,
kohož by srdce nevadlo?

Anděl:
Patříž tehdy, ctná Matičko,
na to bolestné srdýčko.
Nemá, kde by svatou hlavu
položil světa Pán
ztrápenou od tisiců ran.

Kdo by ho potěšil, nemá
krom ty, Panenko jediná,
však z zármutku také tvého
bolest mu pocházi,
meč dvoje srdce proráží.

Ještě jedno a poslední
(ach, Panenko truchlá, vzhlédni!)
mluví slovo žalostivé
a s tebou se loučí,
dušičku Otci poroučí.

Ó novina přežalostná!
Co díš, Matičko bolestná?
Již jest skonal tvůj Synáček,
z světa se odebral,
tak, hle, umřel nebeský Král.

Ó hrdličko osiřelá,
kams tvé srdéčko poděla?
K hrobu provoď, již čas volá,
Synáčka milého,
nevinně umučeného.