O svaté panně Dorotě

Pěknou dnes velmi růžičku,
přesazenou do rájské zahrádky,
drahou nad míru perličku,
přenešenou na nebeské hrádky,
vidíme s radosti,
s mnohou veselosti.

Krásná jest této růžičky
barva, nad barvy všechny krásnější,
větší jest této perličky
cena, nad ceny všechny vzáctnější,
jest Bohu milejší,
mnohem příjemnější.

Sluší její ctnosti znáti,
nuž, tehdy společně vypravůjme,
a všem o ni známost dáti,
vesele častokrát opakujme,
všem, všem oznamujme,
vůbec vyhlašujme.

Její moudrost převeliká
jak Sapricio se vyjevila,
pilnost tu ihned všeliká
k převrácení ji se přiložila,
ale nesvolila,
nijakž odstoupila.

Panna by obětovala, poručil
tyran, bohům pohanským:
když se ona zpečovala,
záchazel s ni způsobem tyranským,
dal jest ji páliti,
přeukrutně zbíti.

Nejprv však její sestříčky,
které prv víru svatou zapřely,
o krásu této růžičky
z poručení jsou se pokoušely;
oč jsou se snažily,
brzičko zkusily.

Naučení sestry přijavše,
hned krásu růže zamilovaly,
k dobré cestě se vrátivše,
zase k církvi svaté se přiznaly,
více nespustily,
oheň podstoupily.

Tu víc ukrutník rozpálen
velel Dorotu ohněm mučiti,
od hněvu jsouce ošálen,
rozkázal ji hrozně v usta bíti,
neb jest se mu smála,
na muky nedbala.

Pod meč jsouce odsouzená,
na místo s radosti pospíchala
panenka blahoslavená,
vesele na smrt se ubírala
do rájské zahrady,
čekajíc náhrady.

Theophilus ji se smějíc,
z té zahrady růže chtěl viděti;
slíbila nepochybujíc,
vroucně nepřestala se modliti,
brzo, co žádala,
mocná ruka dala.

Času ačkoliv zimního
růže i ovotce přinešené
od poslíčka nebeského
k Theophilovi jest donešené,
tak se mu líbilo,
jej s Bohem spojilo.

Panna hrdlo pod meč dala,
krev nevinná pro Krista cezená;
budiž Bohu čest a chvála,
budiž i svaté čest rozmnožená
zde, v nebeském hradě,
v ty rájský zahradě.