O svatém Vojtěchu, biskupu a dědici českém

Velikou dnes slavnost máme,
když ctnosti připomínáme
vlastence našeho,
biskupa milého
svatého Vojtěcha,
ej Čechové, Čecha.

Ten byl muž veliké ctnosti,
stkvěl se obvzláštní svatosti,
byl příklad biskupův,
učitel zástupův.
Mnohé prošel místa,
aby hlásil Krista.

Jsa dobrý pastýř ovci zlých,
Čechův tehdáž zpohanilých,
v své nevděčné vlasti
snášel mnohé strasti.
By však duše zejskal,
v práci si nestejskal.

Pro svůj lid snážně pracoval,
pravé víře vyučoval,
když pak málo prospěl,
do Říma odešel.
Kladbu na lid žádal,
kterouž i vyžádal.

Nebo v Čechách nepršelo,
obíli zrostu nemělo,
až ten zůřivý lid,
pocítě těžkých bíd,
pomstu Boží poznal,
pro Vojtěcha poslal.

Vrátiv se do České země
svatý Vojtěch, české plémě,
modlil se v pokoře
na Zelené Hoře.
Vtom dešť přežádoucí
pršel božskou moci.

Než když žádného prospěchu
neviděl u mnohých Čechů,
podruhé z Čech vyšel,
zas do Říma přišel,
do kláštera se dal,
své spasení hledal.

Zas do Čech přišed, zas vyšel,
do Polské krajiny přišel,
kázal slovo Boží,
uvěřili mnozí,
křest svatý přijali,
ctný život žádali.

Naposledy v zemi Pruské
rozsivajíc símě božské,
když mši svatou sloužil
a modlitby dloužil,
raněn od pohanů,
šťastně skonal v Pánu.

Nyní jeho svaté tělo,
kteréž pro Krista trpělo,
v Praze odpočívá,
příslušnou čest mívá
od věrných křesťanů,
svých milých krajanů.

S nímiž společně voláme,
tebe pokorně žádáme,
ó Vojtěše svatý,
rač nám pomáhati,
ať nezahyneme,
do nebe přijdeme!