Opět jiná o narození Pána Krista

Ó Pacholátko přemilé,
Děťátko spanilé,
ó Synáčku krásný,
nad slunýčko jasný,
ó poklade věčný,
ó sklade bezpečný,
ty mé srdce raníš!

Když tvář tvou sobě rozjímám,
z lásky velké říkám:
Nad hvězdy's krásnější,
nad měsíc jasnější,
ó Boží Synáčku,
spanilý miláčku,
střelou milování.

Než tomu se hrubě divím,
že tě v jeslech vidím,
že v plenkách malého
vidím Boha mého
pohodlí nemíti,
zimou se trápiti
pro naše spasení.

Seno, slámu tvou postel máš,
s hovady přebýváš,
hovadské jesličky
jsouť místo kolíbky,
olek a osliček
jest tvůj statek všecek,
tvojí jsou dvořané.

Mrazem se mění ručičky,
třesou se nožičky,
sláma tebe tlačí,
přivozuje k pláči,
z tvé nebeské tváře
nejde jasnost, záře,
v tmavém chlévě ležíš.

Ó srdce mého miláčku,
ó Boží Synáčku,
ó dobroto věčná,
lásko neskončená,
proč sebe na zemi
nížiš mezi námi,
jsouc Králem na nebi?

Vím, že pro naše spasení
v chlévě's položený,
chceš hlad podníknouti,
chudobou hynouti,
snášeti bolesti,
naše hříchy nesti
z lásky k nám veliké.