Tužebné pobožně umírajícího melankolie
První díl
Jak dlouho po tvém bodláku,
světe, budu kulhati?
Jak dlouho v tvém slaném láku
život budu mrhati?
Světe, příliš dlouhé moře,
ach, když pak tě přeměřím;
když pak přemohu tvé hoře,
kdy, že konec, uvěřím?
Ach právě propast veliká
mezi mnou, mezi vámi,
ó milí svatí, všeliká
rozkoš jest býti s vámi!
Ach těla mého svazkové,
jak mne tvrdě stiskáte?
Trhejte se, provázkové,
proč mne tak utiskáte?
Již se stejská živu býti
mně v této smrtedlnosti.
Ach kyž lze jednou nabyti
život nesmrtedlnosti!
Ach právě tehdáž štěstí mé
začalo by se smáti;
tehdáž by i neštěstí mé
nemohlo se vysmáti.
Tehdáž bych byl vysvobozen
od světa nestálosti
a zpíval bych osvobozen
o budoucí stálosti.
S svatými bych se anjely
tehdáž přepěkně vital,
nápodobně archanjely
z nebe ke mně přivital.
Oni by ruku podali,
abych se zdvihl k nebi;
oni by křídla přidali,
abych byl hostem v nebi.
Ó nebesa, se otočte,
běh váš neodkládejte;
života kolem zatočte
a mně můj konec dejte.
Umírám a odkazuji
duši mou Pánu Bohu;
cestu za mnou všem vzkazuji,
tělo mé dávám hrobu.
Druhý díl
Což nad věk náš bídnějšího?
Což nalézám psotnějšího?
Život lidský sama marnost,
všecko, co v něm, pouhá marnost.
Ó duše má, což teď vězíš?
Proč odtud rychle neběžíš?
Což po všem, jenž na čas trvá
a na věky nevytrvá!
Jako jelinek zahřelý,
jehož prorazily střely,
přes pole skáče, pospichá,
po čerstvé studánce vzdychá:
tak, ó Bože, ženu k tobě,
chtěje všecek tunout v tobě.
Ach, vyskytůj se, rosičko,
z nebeské studně vodičko!
Ve dne, v noci, v každé době
za chléb beru slzy k sobě,
slyše vysmiváčka mého:
"Kdež pak Pán Bůh srdce tvého?"
To trpět budeš, Ježíši,
mé outočiště, Ježíši?
Nezahanbíš nepřátele,
nevysvobodíš přítele?
Ach stirej, Pane, běžící
slzy po tváři plačící,
vyveď z světa plačtivého,
přiveď do království tvého.
K tobě, k tobě vzdychám, nebe,
jsouce vždy žádostiv tebe,
z drahých perel vystavené,
v zlatě, stříbře postavené.
Mějte se dobře, přátelé,
již jsem přemoh nepřátelé:
k svadbě kráčím nebešťanův,
nebeských věčných měšťanův.
Ach svadba, pravé veseli!
Ach bez zármutku veseli!
Již smrt víc není ukrutná,
anobrž všecka jest chutná.
Jest, ach, jest smrt vskutku chutná,
nejsouc vícejí ukrutná,
když jest začátek spasení,
věčného v nebi bydlení.
Třetí díl
Ach nechte tak, ó přátelé:
sic dím, že jste nepřátelé;
lahůdky světa nechejte,
rozkoše vše zanechejte.
Již již nic není chutného,
nedávejte nechutného,
toho života pokrmy,
jiný jest chléb, jenž mne krmí.
Šarlatem, kmentem pomitám,
všecko hedbaví zamitám:
není teď, koho miluji
a nadevšecko miluji.
Nechť se bělí perly drahé,
nechť třpí kamení předrahé;
ať se blyští stříbro, zlato,
nic mně, vše jen samé bláto.
Nezakládám v tom mou vůli,
nenacházím v tom mou zvůli,
není teď byt Pána mého,
neníť bydlo Boha mého.
Ptáš se, kde můj Pán přebývá?
V nebi onť jest. Odtud kejvá
na mne, jenž jsem v tom oudolí,
ach, právě v pláče oudolí.
Ty v nebi jsi, má naděje,
můj Bože, ach kyž se děje,
co jsem tě již dávno žádal,
ach, však ještě nevyžádal.
Ach, ať ta šťastná hodina
jednou bije! Hospodina
tvář abych mohl viděti
a s vámi být, Boží dětí.
Tenť jest můj vinš, má tužebnost,
k tomu měří má služebnost,
chci rozloučen býti s světem
a věčně býti s mým Kristem.