Žehnání s světem

Ach, jak ve mně srdce hoří!
ach, sotva že jen neshoří!
láska mně na svět zplodila,
láska se se mnou zrodila,
život můj jest milování,
i má smrt jest milování.

Ej, teď hojnost stojí kvití
chtíc bezděk mou lásku míti,
však se na mně směje darmo:
jiný kvítek bije larmo.
Ach, miluji, ach, miluji:
můj Ježíši, tě miluji.

Nelíbi se žádný člověk,
byť byl krásný jakkolivěk,
trávať on, jenž brzo zhyne,
jehož i smrt kvapně svíne:
protož jinám měří láska,
v Ježíši jest její částka.

Ach, člověče, nechej světa,
sic bude po tobě veta,
láska Boží trvá stále,
mimo ní jest vše nestálé.
Milůj Boha bez přestání,
v něm tvé stálé mívej stání.

Milujme urozeného,
od věčnosti zplozeného
Syna Boha jediného,
v kráse, v ctnosti předivného,
jenž srdce lidské raniti,
můž i sobě podmániti.

Z Judstva poselství přichází,
od ctné matrony pochází:
přináší kontrfekt mého
miláčka roztomilého.
Veroniko, k milování
přijímám tvé milé zvaní.

Mám-li se dát vymalovat?
a kdož mně bude malovat?
Kdež jest ten penžlík? kde barva?
neobstojím z hlíny larva.
Mám-liž Bohu zasnoubená
býti, já z bláta zplozená?

Majdaleno, propujč radu,
však jsi z milujících řádu;
mám-liž kadeřavit vlásky,
abych Boží došla lásky?
Márnost tato neobstojí,
tenť milý o ní nestojí.

Již, již jsem se probudila,
a smysly své jsem vzbudila.
Již vím, již vím co činiti,
již vím, co Bůh můj chce míti.
Márný světe, měj se dobře,
s tebou trvat jest mé hoře.

Ten, který pro mně umíral,
tenť dveře k lásce otvíral.
K tomu pospíchám srdečně,
jemu živá budu věčně.
Ó přešťastné milování!
Ach, přerozkošné kochání.