O svatém Pavlu apoštolu

Ó divné božské řízení,
předivní jeho skutkove!
Zdaliž mně poví učení,
jací jsou jeho soudove?
Jejích hlubokostí
nelze zkoumat dosti.

Pavel církvi se protívil,
vyhladit ji usiloval;
kdož by se tomu nedívil,
Bůh se v Pavla zamiloval:
s hurtem naň udeřil,
hned Šavel uvěřil.

"Mně nádoba vyvolená
po všecky časy má býti,"
to Tarsenským Bůh zejména
tehdáž jest ráčil zjeviti:
který povinnosti
učiníl za dosti.

Sám Bůh o něm předpověděl,
že chce jemu ukázati,
jak by mnoho trpěti měl,
jak věcí těžké vystáti
pro svaté své jméno:
nebylo změněno.

Naplněná jest Boží řeč,
trápení naň se valilo,
protivenství přeostrý meč,
aby ho tim dřív zkazilo,
vše on snášel mile
do poslední chvíle.

Vtržen do nebe třetího,
uslyšel tam tejné věcí,
o nichž času vezdejšího
nesluši činíti řeči,
nesluši mluviti:
sluši zatajíti.

Láskou Boží zapálený
blížním rád jest posluhoval,
tudy mnohý posilněný,
těla, duše nasycoval,
almužny sám zbíral,
Písma jim otvíral.

Oslepil čarodějníka,
jenž překážku v víře činíl,
že Božího služebníka
učení zřídka kdo plnil.
Pomoh od ďábelství,
od jiných neřestí.

Kulhaví od narození
zdraví dobrého užili,
jiní, zimnici ztrápení,
skrz něho pomoc učíli.
I mrtví vstávali
na slovíčko malý.

Jedinké šatův dotknutí
lidem k zdraví pomáhalo,
teměř svatého kynutí
nemoci vypuzovalo,
na onom ostrově
zas jiní divove.

Ještěrka se zavěsila
na rukou může svatého,
ale nic neuškodila,
nepustila jedu svého,
hned ostrov zbavený
od jedu, zproštěný.

Po práci, vyučování
v žalář pohane vsadili,
po metlách, kamenování
hlavu mu dolů srazili,
krev ta Bohu milá
v mléko se změníla.

Hlava s tělem rozdělená
hned skoky tří učiníla:
čest svatého zvelebená,
studánky tří způsobila,
tekou podnes ještě,
netřeba jim deště.

Těch živých vod bychom došli,
k tobě, ó svatý, voláme,
žížni věčné šťastně ušli,
za ochránění žádáme.
Přispěj, přispěj ku pomoci,
zprosť hříchu, nemoci.