O svatých mučedlnícich vůbec

Jaké to vidím množství
plesajících,
co po slavném vítězství
zpívajících
hlasy veselými,
arcílíbeznými!

Roucha nad sníh bělejší
na nich svíti,
na těch se nejkrásnější
perly třpýtí:
veliká jich sláva,
spanilá postava.

Ratolesti palmové
v rukách mají,
na hlavách se růžové
červenají
věnečky překrásné,
korunky přejasné.

Tváře jich nevídané
spanilosti,
hlasy jich neslychané
líbeznosti.
Slíčná jsou jich těla,
bleskem slávy stkvělá.

Zvlášť pak kde jaké stály
někdy rány,
těžkých které vystáli
potýkání
slavní ostatkove,
stkví se světlo nové.

Nic neměla rovného
pejcha římská,
triumfu podobného
sláva zemská
nikdy neviděla,
nikdy neslyšela.

Vůdce jich, Kristus svatý,
je předcházi,
na korouhvích kříž zlatý
se nacházi,
nad nimž nápis milý:
V tom jsme svítězili.

Již vidím, již poznávám,
kdo jsou tito,
již příčinu uznávám
slávy této.
Jest vojsko Kristové,
mučedlníkův slove.

Ti jsou Kristem schválení
mučedlníci.
To ti nepřemožení
bojovnici,
jenž pro Bůh válčili
i smrt podstoupili.

Ti přehrozná trápení,
hlad, mrskání,
meče, oheň, ranění,
křižování,
jsouc u víře stálí,
pro Krista vystáli.

Již s Kristem plesajíce,
triumf drží,
rájskou slávu majíce,
světskou zhrzi,
dej Bůh k nim přijíti,
s ními věčně býti.