Opět jiná píseň o svatém Jiří

Rytířského srdce, rytíři,
jehožto jméno pravé Jiří,
skutky následůjte,
v hrdinské jeho statečnosti,
víc pak v křesťanské nevinnosti
za nim pokračujte.

Pro udatnost, obvzláštní krásu
byl jest miláčkem toho času
Dyokleciána;
důstojnost (veliké kořísti,
můž se toho každý dočísti)
Jiřímu jest dána.

Nemohlo však srdce křesťanské
dýl hovět zlosti pohanské,
chtěl se vyjeviti:
slepotu jeho vůbec trestal,
vyhlašovat Krista nepřestal,
rád chtěl s nim umříti.

Pro něho podstoupil vězení,
ukrutné na kole můčení
s radosti jest snášel.
Do vápenice ho vhodili,
aby v prach jeho obrátili,
však zdravý se našel.

Z jámy vystoupil bez ourazu;
ukrutník pak o jeho zkázu
stále usiloval,
v ohnivé obul ho střevíce,
jiných přidal muk mnohem více,
až hněvem plápolal.

Žížni, hladem velel mořiti,
zdaž by rytíř se chtěl kořiti;
daremná naděje!
Hlad, žížeň, ukrutné trápení
stálostí rytíře nezmění,
nic, nic neprospěje.

Tak dlouho svatého mrskali,
až všeho po těle zedrali,
dříve nepřestali,
zůstal on při své veselosti,
přibejvalo vždy víc radosti,
katane ustali.

Anděl Páně z nebe poslaný
rychle uzdravil jeho rány,
nabízel k stálostí,
sám Kristus rytíře navštívil,
z pohanů mnohý se podívil
ty jeho svatosti.

K víře svaté přistupovali,
obvzláštně když jsou znamenali,
že vzkřísil mrtvého.
Když modly pohanské padaly,
ďáblove lest svou vyznávali
z nucení svatého.

Mečem naposled hrdlo jemu,
rytíři u Boha vzáctnému,
bylo jest odňaté.
Tam za nás upřimně bojuje,
za nás laskavě oroduje,
kam přišel k odplatě.