Smutek bláznivých panen

Ó žalostné dřímání!
přivedlo nás k zmrhání
tak drahého času,
tak milého kvasu.
Otevřete dvéře:
nebezpečno v té hře.

Tlučeme, neoslyšte,
volajicí vyslyšte.
Ej, k nohám padáme,
srdce naše dáme.
Jsme z vašeho řádu,
nenechte nás zadu.

Dopomáhej k milostí
nás přenešťastné hosti.
Ó předlouhá věčnost,
věkův neskončenost.
My k tobě křičíme,
po tobě toužíme.

Propujč nám čtvrt hodinky,
té nezávrzuj zminky.
Pokání činiti,
život náš změniti
srdečně žádáme,
celá se vzdáváme.

"Již darmo," odpovidáš,
již z svadby vypovidáš,
již jsi se zavřela,
již peklo zahřila
spravedlívost tuhá.
Svědčí nebes duha.

Pryč střibro, pryč zlato,
podvodné světa bláto.
Pryč roucho to stkvostné,
ach, kyžs bylo sprostné!
Jak draze platíme,
se nevyplatíme.

Vlasy zlatem ztočené,
s hady nyní skrucené,
jak jste nás zapletly,
v oheň pekla vpletly.
Ach, nyní hoříme!
nikdý neshoříme.

Očičky křištálový,
což vás ďáblové loví,
často jste skákaly,
nikdý neplakaly.
Již z vás slzy tekou,
bolestí se vztekou.

Všetečné duši běda,
již s vámi jest přeběda,
jiná zde muzika,
čertům duše zvyká,
tať teď zlořečená,
tať jest věčná cena.

Ta na světě zviřátka
a v povětří ptáčátka
a v moří rybičky
nejsou tak bídničký
jak my odsouzené,
panenky zděšené.

Již se slunce zatmělo,
někdy k nám srdce mělo:
nyní nám zapadá,
od nás již odpadá.
Noc nás obklíčuje
a v kozla sklíčuje.

Vždy se v síře topíme,
v smůle, ohni potíme.
Již s námi jest veta.
Opusťte vy světa,
jenž ještě milosti
můžte nabyt dosti.

KONEC.