Divadlo krvavé, Kristus trpící
Díl první
Když v myšlení
usmrcení
Ježíše rozjímám,
lítosti se
puká srdce
a všecek omdlívám.
I kamenné
srdce věrné
musíť sebou hnouti,
v rozjímání
Krista rány
musíť rozplynouti.
Když v Zahradě
v tejné raddě
s Otcem svým rozmlouval,
škodný rádce,
Jidáš zrádce,
o Mistra se smlouval.
Mistra prodal,
nelitoval
učitele svého,
polibením
vymyšleným
zradil nevinného.
Ach, jak litě
hned noci té
anjelského Pána
pěstmi prali,
vlasy rvali
ukrutně do rána.
Ó Kriste můj,
ten nocleh tvůj
jaks truchlivě přečkal,
truchlejšího,
smutnějšího
rána's míle dočkal.
Vládařovi
Pilátovi
k odsouzení vydán,
ach v svém lidu
jakou křivdu
trpí nebeský Pán.
Stvořitelem,
držitelem
nebe, země jsouce,
má sejíti,
souzen býti
všeho světa Soudce.
Pilát mého
nevinného
Ježíše ukázal,
však na zprávu
proti právu
mrskat ho rozkázal.
Ó kamenná,
hleď, duše má,
hleď na bičování,
srdečnými
slzy tvými
mej Kristové rány.
Neníť v cele
v svatém těle
místa nejmenšího,
ach zmrskali,
zbičovali
Syna Panenského.
Tak ztryzněný,
zohavený
vydán k posmivání,
anjelský Král
korunován
v krvi oplyvání.
Ó jak může
věrná duše
Pána svého snésti
bez slzení,
bez omdlení
ukrutné bolesti!
Svatou hlavu,
světa slávu,
trním mu opletli,
až krvavé
slzy právě
z očí jeho tekly.
Ach, hluboce
ostré špice
do mozku mu vtiskli,
knytly silně
točíc divně
křížem hlavu stiskli.
Díl druhý
Tuť svatá tvář,
anjelská zář,
v šarlat se oblékla,
když pramení
z ran bodení,
všecka krvi tekla.
Co hanění,
co klanění,
oči zavázaní,
co plvání,
vlasů rvaní,
co poličkování!
Ach má duše,
kdož to může
slovem postihnouti,
co tu tvůj Pán
korunován
musil podniknouti.
Jižť novina,
zni hodina,
kterou Otec zapsal;
kříž hned vzíti,
na smrt jíti
Pilát mu rozkázal.
S křížem vyšel,
k místu přišel,
kde měl smrt podniti,
k vůli Otce
chtíc do konce
hořký kalich píti.
Jižť ostatný
boj udatný,
mé srdce, rozjímej,
ach s lítosti
na bolesti
Ježíše zpomínej.
Hleď litostné,
nemilostné
nevinným trhání,
hleď hněvivé,
závistivé
Krista křižování.
Naskrz prudce
nohy,ruce
hřeby přeostrými,
ach, prohnali,
roztrhali
hřeby železnými.
Jak rozpjaté
tělo svaté
na kříži omdlévá,
ach, jak můj Pán
ze všechněch ran
krev štědře vylévá.
Tuť bolesti,
tu tesknosti
milostného Pána
trápí silně,
nevymluvně,
tu poslední rána.
Ó nezpytůj,
než politůj,
duše má, s žalosti,
co tu tvůj Pán
z tvých hořkých ran
pocítil bolesti.
Hřeby v ruce
trápí srdce,
srdce mé milosti,
ach pronikly
všecky žíly
ukrutné bolesti.