Mariánská obět. Aneb o obětování Panny Marie

Mariji vyprovázejme
do chrámu vstupujíci,
její kroky počitejme
v cestě té kráčející.

K letům třím věk svůj přivedla,
když jest vyšla na cestu,
jenž k Jeruzalému vedla,
tehdáž hlavnímu městu.

Vtipem všecky předcházela
rovné v letech divčičky,
k ctnostným mravům nabízela
sobě mily družičky.

Zanechavše otce, matku,
hned se Bohu oddala,
aby snad nepřišla k zmatku,
vzdal otec, matka vzdala.

Prv nežli na cestě byli,
dcerku Jachym a Anna
bílou sukni ozdobili,
samý sníh byla Panna.

Kdož krásu, její spanilost
dostatečně vysloví?
Musí mít od Boha milost,
kdož ji chce vypsat slovy.

Tak krásně se stkvěly vlásky,
ne tak slunce nám svítí,
táhly by k sobě všech lásky,
v vůni přemohly kvíti.

Šla však rozprostovlasená,
šla milostná Panenka,
ale míle přičesaná
jako Boží milenka.

Když již Panna v chrámě byla,
všickni se ji divili,
že pak čerstvě vystoupila,
hned se v ni zalíbili.

Vystoupila s ochotností,
Bohu se oddávala:
a na stupních pobožnosti
sebe obětovala.

Však v té čerstvosti všetečnost
nebyla znamenána,
nýbrž obzvláštní pobožnost
s manželem shlídla Anna.

Otec, matka rádi byli
z té dcerky své zplozené,
Pána Boha velebili,
k tomu konci zrozené.

Ó Maria, v chrámě Božím
láskou obohacená,
budiž duší naších zbožím,
bud všech nás věčná cena.